Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

Opět se zamýšlím nad přístupem ke dvoum různým jedincům.Tentokrát o přístupu státu a jeho vyžadování práva.

Je to již několik let co mi kamarád, který se tu v Československu narodil českým rodičům, posléze v České republice vystudoval a pracoval vyprávěl o peripetiích kolem obnovení občanství. Kolem roku 2000 odjel do Austrálie a jelikož v té době nebylo možno mít dvě občanství, to české ukončil a dostal australské. Nyní, když se vrátil zpět,  a chtěl obnovit to české, tak po něm požadovali úředníci 30 000 Kč. Podobný problém a složitosti by měla i tchýně, která pro změnu má občanství slovenské.

Když sleduji vlnu migrantů, kterým se budou vydávat pobytové, azylové a další práva, která se posléze převedou na občanství a jednoduchost z jakou se budou vyřizovat, tak mi to hlava nebere. 

Lidem, kteří se tu narodili, pracovali, měli rodiny, platili tu daně, těm  se občanství bude prodávat a lidem, o kterých nevíme kdo vůbec jsou (protože nemají doklady, otisky prstů odmítají, neznáme jejich zdravotní stav) se občanství bude dávat jako na běžícím pásu. 

Druhou věcí souvidející s migranty jsou jejich doklady. Nevlastní pas ani "cár" papíru  (ať mi nikdo neříká, že si jej nestačili přibalit do baťůžku, když mobil a nabíječku mají) a s těmi se jedná v rukavičkách, ale běda, pokud občan země má propadlou občanku, řidičák, či jiný doklad. Źato domácí  jsou ihned popotahováni, či je jim rovnou ukládána pokuta.