Na skůtru do Chorvatska I.

Každý uskutečněný plán má svůj nápad. Tento se zrodil v hlavách brněnských skůtrařů. Dovést si vlakem skůtry do Chorvatska a tam si zajezdit. Nebyl bych to ale já, kdybych to nevylepšil. Proč si nedojet na pobřeží na skůtru přímo? Loňský nápad zkombinovat to i s pobytem na lodi ztroskotal, ale letos jsem už s plánem uspěl.

ostrovyak1975

Původní termín posunuji o týden a pak ještě o den. Bouřlivé počasí není jen u nás ale i na pobřeží Chorvatska a hlavně na trase přes Rakousko.

Kdo nebude chápat proč nejedu po dálnici a jedu tak pomalu, tak tomu to vysvětlím na konci článku.

Den D tedy začíná v pondělí 29.6. Vstávám před šestou, balím poslední věci a přidělávám bágl na skůtra . Ten už je nachystán a zkontrolován. Je sedm třicet a na GPS nastavuji první úsek. Znám jej sice z paměti, ale jen tak pro kontrolu ji zapínám. Na okraji města beru plnou a pak rychle na Mikulov. Doplňuji znova benzín po okraj nádrže ještě za koruny a pak již první “hranice” . Doba kdy jste zde čekali i hodiny než jste projeli na druhou stranu je pryč, přesto podvědomě přibržďuji u kontrolních budek a pak již prvními rakouskými vesničkami na Vídeň. Již více jak rok staví rakušáci dálnici na Brno, ale stále se jezdí po různě překopaných úsecích a jede se tak více méně stále v koloně. Navíc jen v jednom pruhu a tak desítky kilometrů musíte dávat neustále pozor. Jako úlevu pak považuji vjezd do okrajové části Vídně. Zde si dávám první pauzu.

Projíždím městem a GPS mě směřuje na výpadovku směr Vídeňské nové město. Nejedu po dálnici a tak si celou cestu budu procvičovat dotazy na místní obyvatele kudy z města. Dost často se mi tak na cestě stává, že sami neví. Dálnice zpřetrhaly nejen vesnice ale i města na jednotlivé části ze kterých se složitě proplétám do těch dalších. Konečně se po sedmnáctce, jak říkají místní spolkové silnici dostávám dál a dál. Traiskirchen, městečko které znaly mnozí emigranti. Felixdorf a další zastávka ve Wien Neustadt. Tady mě na červenou dojíždí nějaký chlápek na skůtru. Nevěřícně se dívá na SPZ, na obrovský bágl co mám na nosiči. Ptá se kam a já že do Chorvatska. Kroutí hlavou, ale to už naskakuje zelená a každý se rozjíždíme jinam. Nějak mi nevychází rozpis tankování co jsem si udělal. Měl bych na nádrž ujet asi 130 km. Počítám li s větší zátěží – vezu si bágl s věcma, tak i méně. Mám najeto 140 km a pořád mám rezervu. Poprvé tedy tankuji až pod úpatím Tirol. Jejich super je náš normál a tak si paroduji scénku z Dvou nosáčů. To tankování v eurech se mi líbí. U nás dám za plnou 130 Kč a tady jen 5 EU. Pod jedním z dálničních viaduktů si dávám pauzu na jídlo. Pořád nechápu kde jsem minul odbočku na Maďary. Pokračuji tedy stále do hor. Projíždím regionem Steiermark. Najednou se objevuje za jednou z vesnic cedule Willkomenn in Alpen panorama strasse. Gut, říkám si, plně naloženej a poškrábu se do kopce. Přitom jsem plánoval přímou a rychlou jízdu přes madarské pusty. Jedna serpentýna střídá druhou uprostřed hvozdů a výškoměr se škrábe výš a výš, už jsem přeskočil pětset metrů a furt jde nahoru. Párkrát zastavuji a fotím “vrcholový pohled” na dědinu v údolí , když o pár zatáček jsem zase ještě výše. Pomalu ale jistě mi začíná být jasné, že dnes na pobřeží Chorvatska nedojedu. Ani oněch plánovaných a podle map natrasovaných 600 km to nebude.

Když se dívám na nebe začíná se divně kabonit. Přemýšlím zda si antidešťovky navlíct hned nebo až za chvíli. Během pěti minut , řeším KDE si je obléknout, silnice je zařízlá ve svahu a není kde zastavit. Přidávám plyn a v regulérním dešti vjíždím k jedinému stavení, které se objevilo za zatáčkou. Na nic nečekám a brzdím až v otevřené garáži. Parkuji mezi skůtrem a Lancií. Sundávám helmu a mávám na majitele. Vše v pohodě , sami stojí pod terasou a čekají až provazy vody přestanou. Po půl hodině znovu startuji a pokračuji na Graz. Teď mě čeká zatáčkovitý úsek, který mě zavede do centra města. Tady mě směřuje na starou cestu jeden skůtrař. Opět se objevuje slunce a tak stoupá i nálada. Někde před hranicemi bych měl znovu brát benzín. Za pět euro mít plnou, no nekupte to. Pak již jen projíždím opuštěnými domky celnice. Hned za nimi znovu zastavuji a večeřím a volám domů. Skůtr jede dobře a až na to malé bloudění pokračuji. Do večera bych se chtěl přesunout někam k Záhřebu.

Nejprve však musím projet Mariborem. Projet tak šikovně abych nenajel na placený úsek, na který navíc nesmím kvůli rychlostním limitům. Na kraji městě je nájezd a šup. Zapínám dvojblinkry a spolu s jednou asi arabskou rodinou couváme z rampy dolů. Zastavuji u cestářů a ti se nejprve dívají na čem jedu. Pak mi popisují cestu. 2x doleva, přes most, za mostem přes řeku doprava a kolem zábavního centra na Zagreb. Cesta se za městem zužuje na jeden pruh, je děsně hrbolatá a s výtluky, venku se stmívá ale stále pokračuji. Je po 21 hodině a já jedu údolím a na světla. Nejvyšší čas se poohlédnout po místě na spaní. Samoty v kopcích k tomu vybízí. Nacházím výjezd z kamení a dávám plnej. Jsem v půlce když se roztočí motor a variátor se zastaví. Má váha a stoupání si nerozumí. Nadlehčuji se nohama a pomalu se škrábu nahoru. Tady mě štěkotem vítá pes, naštěstí za plotem. Znalecky si nacházím místo mezi balíky slámy – kokony jako z Vetřelce. Rychlá hygiena a pak už jen zalehnout do spacáku. Oblohou letí mraky ale věřím, že to nespadne.

Úterý 30.6. Probuzení do vlhkého rána. V údolí pode mnou je mlha ,slunce se nerozhodně klube za kopcem. Stavím vodu na čaj a polívku. Přes den na jídlo nebude moc času. Za půl hodiny je vše osušeno od rosy a sbaleno. Startér zase rozštěkal psa a já mizím na silnici vedoucí na Zagreb. Nejprve se však silnice zařízne do skal a v nejužším místě opouštím Evropskou unii. Na chorvatské straně musím vytáhnout pas a dostávám do něj razítko. Docela dost mě to zdrželo říkám si, abych o chvíli později hledal cestu. Tady jsem asi hodil kufr. Tady za celnicí to mělo být doprava, místo toho odjíždím hustým lesem směrem na Trakoščan a Varaždin. Vzdaluji se od Zagrebu a to se mi nelíbí a tak při první příležitostí zastavuju u vězení v prvním městečku. Dozorců se ptám na cestu na Zagreb. Potvrzují mi co si myslím a tak znova stoupám do kopců serpentýnami. Na vrcholu mě čekají cestáři a frézují povrch. O dvěstě metrů pod nimi už je krásný asfalt a tak jedu na plno. A právě někde tady mi jak dodatečně zjišťuji naskočila moje první 10 000 kilometrovka na skůtru. Slunce svítí, nádrž je plná, co více mi má chybět? Terén se narovnal a stará cesta se připojila k dálnici. Frčíme souběžně , jen já jedu bez poplatku. Nyní ji mám po levé ruce a do města zbývá asi 30 km. Klepu na rafičku benzínoměru , ještě by tam měl být litr, to by mělo stačit k nejbližší benzince. Sleduji cedule a najednou jsem na rampě na dálnici. Hukot kolem mě mi nedovoluje se vracet. Dávám plnej plyn a jedu. Už jsem na dohled od města , když motor třikrát cukne a já dojíždím na volnoběh. Zapínám dvojblikry a nasazuji si reflexní vestu. Modlím se aby mě tady nenachytala policie a doluji záložní litrovku s benzínem. Její obsah je mžikem v nádrži. Ještě několikrát našlápnout nakopávačkou motor aby se odvzdušnily hadičky a už zase jedu na plnej plyn. Zastavuji až u první benzíny. Holek co umývají okna se ptám na to zda se zde dá platit Eury. Bohužel prý ne, ale na protější benzíně ano. Tak se loučím a jedu skrz křižovatku ke konkurenci. Stavím skůtra na stojan, vytahuji i rezervní láhev a oboje plním po okraj. U pultu vytahuju dvacku Eu a výměnou dostávám 100 Kun a lísteček o množství benzínu v nádrži. Ještě doplňuji vedle na baru vodu na pití a už zase jedu. Karlovac je dalším městem na mé cestě. Trošku bloudím při hledání té správné výpadovky z města, ještě jednou , nyní už mazácky jedu po dálničním přivaděči. Sjíždím na starou cestu značenou na žlutém podkladu a počítám si kilometry. Je mi jasné, že najedu více než jsem podle mapy počítal. Šest set kilometrů mám za sebou a stoupání do kopců při pobřeží před sebou. Venku to začlo pálit a teploměr na motoru ukazuje také pomalu a jistě více a více. Na půl hodiny zastavuji ve stínu bývalého motorestu. Posilněn sbírám síly na výjezd do sedla Kapela. Na jeho vrcholu se fotím u celule s textem 888 metrů nad mořem . Pode mnou vede dálnice, která mizí v tunelech. Sjíždím do údolí a pomalu stoupám znovu vzhůru. Je patnáct hodin a ukusuji poslední metry k vrcholu. Na jeho hraně se mi otevírají “panoramata” s výhledem na moře.

Po dvou dnech putování sem uskutečnil jeden ze svých plánů. Zastavuji a volám domů. Já i skůtr jsme v pořádku, teď nás čeká několik dní odpočinku. Sjíždím k pobřeží a stáčím se na jih. Hledám první pláž, kde se dá zastavit. Beru ji útokem a poprvé letos se koupu a vyhřívám. Kolem 17 hodiny popojíždím a hledám místo na nocleh. Silnice se vine po vrstevnici nad mořem. Slunce zapadá za ostrovy a já za keře. Vydatná večeře, doplnění tekutin a roztáhnout spacák. Únavou usínám rychle, budí mě ale po půlnoci nárazový vítr, ve vnitrozemí se blýská .

1.7. středa

Když mě budí rozbřesk, je klid ale pak přijde několik kapek deště. Pro jistotu se rychle balím a nechávám venku jen to nejnutnější. Opět vydatná snídaně a pak popojíždím na Jablonac. V plánu je se koupat celý den na pevnině a večer přejet na ostrov Rab. Na nově postavené křižovatce odbočuji na Jablonac, ale silnice se svažuje přímo na městečko. Po několika kilometrech a serpentýnách jsem přímo na molu přístavu. Vlastní městečko s kostelíkem několika restauracemi má jen pár popisných čísel. Když přijede trajektík, zabere celý přístav. Auta která připlula odjíždí na druhou stranu kopce. Zvedá se rampa a otáčíme se. Vzdalujeme se od pevniny rychlostí 17 km za hodinu. Za pár minut přirážíme k molu na ostrově Rab.

Mišnjak, jak se honosně jmenuje tahle holá planina má sice 6 přistávacích ploch , ale ani jeden domek. Ty první začínají až za kopcem. Na první pláži je plno, tak zastavuji až v městečku Borbat. Sjíždím mezi penziony k moři.

Začíná pro mě dovolená. Večer pak přejíždím kousek za městečko na bivak. Horká noc s 26 Celsii a neutichající cikády mluví za vše.